Kdyby Jan Tyrpekl už nechtěl být architektem, nejraději by sekal trávu v Břevnovském klášteře. V současnosti se však pohybuje mezi Hrusicemi, Slovinskem, Kostarikou a Tchaj-wanem, projektuje a staví. Nejraději ze dřeva. Zatím to tedy vypadá, že se břevnovský zahradník o práci bát nemusí.

Do širšího povědomí jste se zapsal nejspíš vaší útulnou nadstavenou nad betonový řopík, bunkr z druhé světové války. Dokonce jste za něj málem získal ocenění.
Ano, stal jsem se finalistou České ceny za architekturu za rok 2018, dostal jsem se mezi osm nominovaných projektů. Pak jsme s útulnou ještě získali cenu Big SEE ve Slovinsku. Organizátoři si projekt přímo vyžádali a vyhráli jsme.

Jak vaše vazba na Slovinsko vznikla?
Slovinsko jsem měl rád už dávno předtím, než jsme dostali cenu. Už kdysi jsem si tam pořídil pozemek a kus lesa mezi Triglavem a Sočou, podle mě v jedné z nejhezčích částí Evropy vůbec. Rád bych tam v budoucnu postavil podobný malý objekt. Měl by být ale celoročně obyvatelný, s minimálními zásahy do přírody a ekologickými dopady.

Vraťme se ještě k útulně nad řopíkem. Jak jste se vlastně k projektu dostal?
Dlouhodobě mě baví hledat místa s potenciálem, který mnoho lidí nevnímá, a nějakým způsobem ho odkrývat. Téma řopíků navíc považuji v české společnosti za stále živé. Když jsem se dozvěděl, že se řopíky prodávají, jeden jsem koupil, aniž bych hned věděl, co s ním. Asi rok jsem přemýšlel bez prvotního záměru, že tam nutně musí něco vzniknout.

PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?