Rozhovor Petra Volfa s Martinem Vernerem o zkušenostech se stavbou a osídlením hráňového domu, který pro něj ve Stálkově u Slavonic v roce 2007 navrhl Martin Rajniš.

Váš dům byl mnohokrát publikován v odborných i společenských časopisech, byl navržen na nominaci na Evropskou cenu za architekturu Mies van der Rohe Award, získal rakouskou Plischkeho cenu. Stal se ikonickou stavbou. Kolik návštěv jste v něm za třináct let, co jej užíváte, hostil?
Byly jich desítky, jednotlivci i hromadné výpravy. David Vávra s Radovanem Lipusem u nás natáčeli Šumná města, zastavili se, namátkou, Petr Burian, Ladislav Kuba, Roman Koucký, Zdeněk Fránek, Honza Šépka, Pavel Rydlo, pochopitelně Martin Rajniš, který i párkrát přespal, mnozí poseděli…

Jaký máte vztah k místu, kde jste si dům postavil?
Odvíjí se od mých studentských pobytů na Albeři, kde má Karlova univerzita sportovní kemp. Krajinu České Kanady jsem si tenkrát zamiloval. Na hledání pozemku jsem pracoval od konce devadesátých let, nakonec jsme se domluvili s Jiřím Dvořákem, restituentem ve Stálkově, že mi prodá louku a kus sadu. Tehdy ještě neexistoval územní plán a vše šlo lépe než dnes, protože mezitím jsme si stihli postavit do cesty spoustu byrokratických překážek. Ale rozhodně chci zmínit jednu věc. V obecné rovině stále nadáváme na úředníky, krajináře, památkáře, na lidi všeobecně. Já jsem se všemi naopak výborně vyšel, ať už to byli Libor Karásek na stavebním úřadě ve Slavonicích, krajináři v Dačicích a Českých Budějovicích, nejbližší sousedi z Brna, nebo přímo ze vsi. Všichni prokázali dobrou vůli a pochopení.

Kdy jste se rozhodl pořídit si víkendový dům?
Když synovi Tobiášovi bylo asi pět. Úvaha šla tudy: chceme s manželkou postavit něco rychle, protože teď s námi jsou děti – později se narodila ještě Justýna – ochotné být. Chceme tudíž něco, z čeho se po pár letech nestane obří kamenná stavba s mnoha prázdnými nevytápěnými pokoji, protože už dospělé děti budou bydlet třeba v Londýně nebo Olomouci a nebudou s rodiči jezdit do víkendhausu. Ukázalo se to jako skvělé rozhodnutí. Od té doby jsme vždy celé dva měsíce o prázdninách všichni čtyři v baráku a na louce okolo něj šťastní jako blechy. Když jsem se jednou ptal Tobiáše, kterému bylo tehdy asi deset, co mu v našem „skladu dřeva“ ještě chybí, myslel jsem, že řekne houpačky, věž jako pozorovatelna, fotbalový branky nebo televize, ale on mi odpověděl: „Že tady nebydlíme na furt…“

Kolik architektonických ateliérů jste v souvislosti s návrhem domu oslovil? Proč jste si vybral nakonec právě Martina Rajniše?
Nejdřív jsem oslovil kamarády. Ti nejbližší jako Petr Burian (DAM, pozn. red.), Petr Hájek a Honza Šépka (bývalé HŠH, pozn. red.) nebo Jano Stempel naskicovali asi dvanáct návrhů. Jeden model, který pak putoval po výstavách, dokonce vyrobili. Skvělé věci, jenže… Poděkoval jsem, vyrovnali jsme se a jsme kamarádi dodnes. Když jsme totiž v mezidobí uviděli přístavbu Martina Rajniše a Patrika Hoffmana k jednomu domu v konstrukčním systému blížícím se hráni a poté na vlastní oči i Martinovu stodolu v Maxově, nadchli jsme se pro tenhle způsob stavění. První telefonát se uskutečnil s Patrikem Hoffmanem, jenže ten právě v té době z ateliéru HRA odcházel. Tak jsem se posunul k Martinovi s Kamilou Amblerovou a během našeho prvního sezení v ateliéru, tehdy ještě na Hanspaulce, kdy jsme vylíčili naše představy, Martin vstal a dům na rýsovacím prkně a připraveném papíře během pěti minut před námi naskicoval. A bylo to.

PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?