Už při vstupu do vesnice člověka zasáhne zvláštní, hluboký klid. Kostelík dřepí ve zvlněné krajině Křivoklátska, jen kousek od toku Berounky – jakási zapomenutá země nikoho, kde se krajina pomalu láme a život plyne v zemité samozřejmosti. Možná právě tyto prvky minulých způsobů života vyvolají pomalu doutnající nostalgii, jejíž podoby máme zakořeněné v kostech. Ticho a příroda.

Je zvláštní nejprve vnímat celou zahradu a až pak nechat zrak spočinout na stavbě. Člověku z města chvíli trvá, než přijme tolik volnosti bez tlaku intenzivní masy zástavby. Poklidně si hoví v otevřeném prostoru a podprahově znervózňuje. Ale čím? Svou jednoduchostí? Zahrada nabízí štědré pole možností, až si říká o pokračování příběhu. Majitelé tuto volnost přijali a přirozeně vkládají další vrstvy života podle potřeby. Stavba a okolí tak postupně srůstají v jeden celek.

I když návrh formálně respektoval regulativy chráněné oblasti, jeho skutečný kořen tkví jinde. Vyvěrá ze syrové povahy starých vesnických chalup: jejich masivnosti, tíhy a nevědomého minimalismu. Místo nostalgického chalupaření autorka Lenka Milerová přeložila tuto venkovskou archetypálnost do současného jazyka. Bílá hmota se sedlovou střechou tak odmítá zažitou dekorativnost. Ani tak však nepůsobí prvoplánově nebo nudně. To bude asi ten dráždivý pocit, protože člověk od prvního pohledu ví, že skrývá víc, než jak se navenek tváří. Potichu pulzuje vnitřní silou.

Objemově je to v podstatě jedna velká stodola: elementární, racionální a očištěná od zbytečností. Prostor nabízí nadhled i bezprostřední kontakt se zemí, ale především velkorysost, která nevychází z přehnaných rozměrů, nýbrž ze způsobu uvažování. Zadání mělo čas dozrát – dům vyrostl z dialogu uvědomělých lidí, kteří přesně věděli, co chtějí, a nebáli se nechat prostor volně dýchat.

Uvnitř místnosti vyúsťují do průhledů, každý jiným směrem, každý rámuje odlišný obraz. Mají svou logiku, ale jasně neurčují, jak se prostorem pohybovat – může nastat nepřetržité křižování i klidné míjení.

Dosáhnout takové jemné rovnováhy v pevně ohraničené hmotě si žádá mimořádný cit. Z projektu sálá důvěra, upřímnost a dotek ženskosti – schopnost naslouchat a spojovat. Vztahy jsou esencí struktury v každé sféře: živé i neživé, mezi autorkou a majiteli, i ty vnitřní, které dům v tichosti trpělivě střeží.

Tento osobní vklad není náhodný. Architektura pro autorku není bezduchou službou klientům, ale přirozeným způsobem existence a neustálého kultivování vlastního životního prostoru. Možnost tvořit takové prostory pro druhé není samozřejmost, ale vzácná příležitost rozšířit vlastní dialog se světem.