Publikovaná čísla

Nevím, jestli v této historii existuje nějaký vzorec, který lze zobecnit. Myslím, že ne, ale hodilo se mi to, abych vás upozornil, že za INTREM už stojí pěkná řádka baráků, textů a rozhovorů…

U textilu a jeho vztahu k architektuře jsme se nejprve dost zabývali i tím, odkud kam se smíme pohybovat, jak velcí budeme puritáni. Terminologická nevyjasněnost mezi textilem a tkaninou, navíc pak plastovou matérií, zatíranými textiliemi a dokonce kovovými kroužky proplétanými do podoby závoje přehozeného přes dům byla a ještě stále je ne zcela uzavřená. Při výběru staveb jsme však zjistili, že se chceme omezovat co nejméně, a proto na stránkách časopisu následuje celá škála různých textilních materiálů a jejich využití.

Polohopisně jsme se dostali do hlubin moře i do vesmíru díky skafandrům, z deště pod okap (viz úvodní slovo o deštníku), od mongolské jurty po nejvyšší věž v Německu.

Mě osobně baví i vědomí, jak široké rozpětí profesionality se při skládání čísla objevilo. Nemůžu se s respektem nezmínit o kolegyni, bývalé studentce mongolistiky, kterou okolnosti připravily o notebook, a proto celý text o historii jurt pro nás napsala na mobilu a česky. Na opačném pólu stojí superprofesionálně zorganizovaná kancelář Wernera Sobka a jeho vstřícní kolegové (i on sám). Přípravy rozhovoru s ním se aktivně zúčastnilo jen na naší straně pět lidí v čele s Alešem Vojkůvkou a na německé nejméně dva další, spíš ale víc.

Na konci časopisu taky najdete výborný text o textilkách na Liberecku. Tenhle zmizelý svět mě přivedl ke vzpomínce na moje poměrně rané dětství, kdy se v Praze ještě šilo u švadlen nebo doma a moje máma i babička chodily tu a tam nakupovat látku. Takový obchod specificky voněl, prodavači vždycky tichým a klouzavým pohybem sundali štůček látky z regálu za zády, položili ho na pult a typickým hmatem jej nadhazovali a zároveň rozvinovali. Na hraně pultu byl připevněný dřevěný metr, nebo ruční dřevěný půlmetr s mosazně okovanými lesklými konci podsunovali do záhybů látky tak šikovně, že vždycky vyměřili přesnou délku. A pak se nebáli střihnout!

Martin Verner, šéfredaktor