Každé oddělení sídlilo ve vlastní vile, které původně sjednocovala historizující, manýristic­ká architektura, jež ale měla lidské měřítko. V tom tkvěla jejich největší hodnota. Mezi vilami byl zelený a stále otevřený park, který spolu s budovami tvořil neobvyklý a jedinečný soubor.

Od padesátých a šedesátých let byly staré vily postupně nahrazovány novými. Novými budovami splňujícími požadavky nové doby. Jde o obyčejné nemocniční stavby, které se skrývají za pravidly a předpisy a které ztratily lidskost. Stejně jako jednotu. Myšlenka původního pojetí vil se vytratila. Před dvěma lety byla zahájena demolice, a to dalších dvou budov z komplexu, beze snahy o jejich obnovu. Staré vily už pochopitelně nereflektují současnou dobu, ty nové – spolu s tím, jak se soubor budov kliniky rozpadá – pro změnu nereflektují lidské měřítko.

Nový ředitel proto demolici zastavil a inicioval architektonickou soutěž. Tou dobou už byla jedna z vil odstraněna, druhá částečně zdemolována. Vyvstala tedy otázka, co by mohla zbývající vila, nebo alespoň to, co z ní zůstalo, znamenat. Ne z pohledu norem a předpisů, ale z pohledu budovy jako takové.

Návrh spočíval v zachování stavby v podobě, v jaké se nacházela v polovině demolice. Tedy bez střechy a veškerých minerálních materiálů. Přízemí zůstalo jen štěrkem propouštějícím déšť. Staré podlahy byly perforovány, aby dělaly totéž. Okna byla protažena až k zemi, podlaha mezi suterénem a přízemím byla odstraněna úplně. Budova se zcela otevřela. Na různých úrovních byly přidány skleněné místnosti.

Sedm prázdných místností. Malé. Vysoké. Velké. Nízké. Místnosti s jinými funkcemi, než které by stanovily normy a pravidla. Prostor je pozvánkou k přemýšlení. O terapii. O klinice. O péči.

Strom. Ohniště. Amfiteátr. Osvětlení a lavičky. Bowling na trávníku a zahradní nábytek. Zimní zahrada a kreslírna. A při pohledu vzhůru místo k pozorování hvězd.