Nástavba Harfa

Prostředky nebyly bezbřehé, nešlo o maximalizaci výnosů ani o celkovou přestavbu. Právě určitá míra zdrženlivosti se stala jedním z hlavních principů projektu. Dům není dokonalý a ani jeho úpravy se o absolutní dokonalost nesnaží. Proto vznikla promyšlená současná vrstva vložená do existující struktury krovu: nové se přiznaně spojuje se starým, společné prostory se kultivují, opravuje se vnitřní infrastruktura.

Na úrovni střechy vznikly čtyři malometrážní byty. Nové konstrukce jsou vloženy do původního krovu a dál rozvíjejí celkovou hmotu stavby. Zaříznutím krovu za původní korunní římsou vznikla na uliční straně ustoupená fasáda s francouzskými okny a průběžnou terasou namísto typického podkroví osvětleného pouze střešními okny. Dva ze čtyř bytů jsou řešeny jako mezonety s vloženými objemy ložnic, které se do vnitrobloku otevírají velkými vikýři a nabízejí prostorové propojení také s terasou orientovanou do bloku. Dispozičně jde o malometrážní kondenzované byty, jejichž přidanou hodnotou jsou právě terasy a vertikální velkorysost prostoru.

Starý krov byl ve velké míře zachován a stal se přirozenou součástí nových interiérů v kombinaci s přiznanými ocelovými prvky. Přestože by z ekonomického i konstrukčního hlediska bylo jednodušší celý krov nahradit, projekt upřednostnil zachovat maximum původních konstrukcí a postupně je obnovit. Materiálová autenticita nových zásahů se doplňuje se syrovostí původních prvků, které zůstávají viditelné všude tam, kde to bylo možné. Interiéry nechávají vyniknout původní komíny i další svébytné konstrukce domu.

Významnou roli při práci s krovem, která ovlivnila celkovou podobu nástavby, sehrál způsob realizace. Po celou dobu rekonstrukce zůstávalo všech šestnáct bytů obydlených, proto nebylo možné střechu jednoduše sejmout a postavit novou. Krov se proto obnovoval po jednotlivých etapách tak, aby dům zůstal po celou dobu chráněný.

Renovace podkroví formou nástavby, jež nově vzniklým bytům přinesla nečekané prostorové kvality, byla možná díky tomu, že dům neleží v památkově chráněné zóně. Projekt tak mohl se střešní rovinou historického činžovního domu pracovat způsobem, který je v Praze spíše výjimečný. Nová vrstva nasadila domu rafinovaně nenápadnou korunu. Z ulice zůstává téměř neviditelná, při pozornějším pohledu ji prozrazují pouze subtilní balkonová zábradlí. V dálkových pohledech, například z libeňského nádraží, se stává tématem širšího kontextu střešní krajiny v této části města.

Projekt se však neomezuje pouze na vznik nových bytů. Opravena byla dvorní fasáda a v rámci možností prošla kultivací i společná schodišťová hala a vnitřní komunikace. Oproti zvyklostem nezabírá nový výtah volný prostor krásného schodiště, je totiž vložen do prázdného světlíku. Důležité bylo nepřekreslit celý dům podle současných představ o ideálním bydlení, ale dostupným způsobem ho adaptovat tak, aby mohl přirozeně fungovat i v dalších desetiletích.

Projekt Harfa představuje alternativu k čím dál více převládajícímu způsobu developerského bydlení a stavění v Praze – místo maximalizace kapacity pracuje s přiměřeností. A místo radikální proměny ukazuje, že i částečné zásahy mohou významně zvýšit kvalitu celé stavby, prodloužit její životnost a zároveň si udržet architektonickou autenticitu nového zásahu. Návrh zkoumá hranici osobitosti nájemního bydlení a hledá způsoby, jak malometrážním bytům nabídnout něco navíc.