Stavební zásahy v oblasti národního přírodního parku Biesbosch jsou součástí programu národní protipovodňové ochrany, v rámci kterého bylo území vysušeného poldru Noordwaard o rozloze zhruba 4 450 hektarů navráceno do původního stavu. Došlo k jeho zaplavení, čímž vznikla retenční oblast chránící okolní krajinu před povodněmi. Kolem tamějšího muzea vznikl prokopáním dvou nových ramen pro průtok vody nový ostrov.

Architekti využili konstrukce původní budovy z roku 1994. Objekt však rozšířili o celé nové křídlo, kterým se expozice otvírá do okolí a kde se nacházejí restaurace, bar a prostor pro dočasné výstavy současného umění. Rekonstrukcí prošla i stálá část expozice, která návštěvníka seznamuje s historickým vývojem regionu. Součástí projektu byl i velký vodní model celého areálu a sladkovodní přílivový park. Návrh expozice provedlo studio Joyce Langezaal.

Ve střešní nástavbě v podobě velkých vikýřů se nacházejí kanceláře vedení muzea, Nizozemského lesního úřadu i samosprávy parku.

Muzeum je obklopeno uměle vytvořeným terénem, který plynule přechází ve střechu pokrytou trávou a bylinami. Takto ozeleněná střecha přidává projektu nejen ekologickou hodnotu, ale sama se stává uměleckým prvkem, do kterého je vetkaná stezka, odkud se návštěvníkovi otevírá výhled do krajiny.

Součástí muzejního areálu je i sladkovodní přílivový park, jehož denní i sezonní změny výšky vodní hladiny celou krajinu neustále mění. Proměny demonstruje i vodní model parku Biesbosch s poldry, hrázemi a vodními toky, který vysvětluje způsob nakládání s vodou v regionu a důležitost celé soustavy.

Objekt muzea je navržen tak, aby minimalizoval náklady na spotřebu energie. Samozřejmostí je kvalitní zasklení, topí se biomasou, v letních měsících se využívá chlazení vodou z okolních toků. Odpadní voda se čistí přes vrbové filtry, což je mimochodem odkaz k historickému pěstování vrb v této oblasti. Vrby absorbují z odpadní vody nitráty a fosfáty, které jim slouží jako živiny. Vrbový filtr o rozloze téměř 100 metrů čtverečních pročistí veškerou odpadní vodu z muzea i restaurace. Vrby jsou jednou za dva roky prořezány, větve usušeny a jejich dřevo je znovu použito jako biopalivo.

Zajímavostí je, že provoz muzea zajišťují místní dobrovolníci, kteří zde již v minulosti pracovali. Dokonce řada řemeslníků a dělníků, kteří se na přestavbě muzea podíleli, v oblasti dlouhodobě žije. Muzejní ostrov Biesbosch se tak díky své koncepci stal nedílnou součástí nejen lokální přírody, ale i života místních obyvatel.

Tři otázky pro Studio Marco Vermeulen

Muzejní ostrov Biesbosch není váš jediný projekt, kde uplatňujete princip zelené střechy. Je to pro vás záležitost estetiky a krajinářského designu, nebo je to nedílná součást trvale udržitelného rozvoje?
U naprosté většiny našich projektů je kladen veliký důraz na principy trvale udržitelného rozvoje. Speciálně u projektu v Biesbosch jsme chtěli prosadit obojí – využít již existující budovy a navrhovat zodpovědně k přírodnímu prostředí.

Ve vašem portfoliu je více projektů, které se zabývají tématem ekologie a hlavně hospodaření s vodou. Takové projekty si vybíráte sami, nebo si oni vybírají vás?
Už za námi chodí samy. A jsou to přesně ty typy projektů, kterým se chceme věnovat co nejvíce do hloubky.

Vašimi klienty jsou mimo jiné i ministerstvo infrastruktury a vodního hospodářství a jiné municipality, pro které vypracováváte různé strategie týkající se získávání energie z obnovitelných zdrojů. Jak se vám daří tyto teorie implementovat do praxe?
To je samozřejmě těžká práce. Ale snažíme se naše klienty nadchnout k trvale udržitelné myšlence, která je v jejich osobním zájmu, a k dlouhodobé spolupráci s námi.