Oproti krásným, ale stále vlhkým masivním pískovcovým stěnám a malým místnostem mezi nimi nám konstrukce ze současných materiálů umožnily vytvořit relativně velkorysé a dle potřeby otevřené prostory v objemu a proporcích podobných původnímu domu. Dřevěná, pohltivě monochromatická kůže domu, příbuzná plášti stodoly, je klidným pozadím proměnlivě barevných dějů kolem. Stavebník je sběratel, artefakty se kupí. Nové vrstvy se podivuhodně rychle prolínají a překrývají se se starými. Spoje jsou bezešvé. Je tu mnoho odkoukaných původních motivů a též pár posunů a aktualizací. Zastřešením prostoru mezi stodolou a domem byl nastolen jejich nový, bližší vztah. Vzniklé závětří nabídlo přesun hlavního vstupu z boční fasády do štítu. Jihovýchodní fasáda s původním vstupem se uvolnila pro užší spojení vnitřku s vnějškem. Dům – ačkoli nový – je zároveň docela jistě rekonstrukcí. Vědomá návaznost je základem návrhu.

Otázky pro Pavla Pláničku

Kolik času uběhlo mezi prvním kontaktem s klientem a předáním domu?
Bylo to zhruba pět let. Konkrétně Maxičkám jsme se ale věnovali přibližně tři roky. Nejdřív – někdy v roce 2014 – jsme se stavebníky prověřovali verzi možné přestavby malého domku na okraji Děčína, kde v té době bydleli. Možná řešení se nám ale zdála příliš tvrdá, pustili jsme se tedy do návrhu nového domu na jiném místě v Děčíně. I tady se ale vynořily limity, které byly pro stavebníky nepřijatelné. Oklikou jsme se tedy dostali na stavebníkův pozemek do Maxiček, kde v tu dobu stál dům se stodolou. V první fázi jsme zvažovali možnost úprav stávajícího domu, nakonec jsme se ale rozhodli pro stavbu nového domu nad dosavadním půdorysem. Byla to tedy relativně dlouhá a dobrodružná doba rozvah a příprav. Mezitím jsme se stavebníkem ještě zrekonstruovali sídlo jeho firmy na nádraží Děčín východ.
Z původně téměř náhodného telefonátu, kdy klient hledal projekční kancelář, tak vznikl docela intenzivní vtah.

Jak postupujete, aby výsledná podoba domu odpovídala vaší architektonické představě, když své představy má jistě i klient? Jaká fáze diskuse s ním byla nejobtížnější?
Mnoho věcí se vyjasnilo již na zmiňovaných nerealizovaných plánech před Maxičkami. Směr tak byl zřetelný. Zásadním momentem bylo – a zdá se mi, že to tak bývá vždycky – najít odpovídající výrazové prostředky, jak si společně se stavebníkem zamýšlenou věc představit. Tak, aby to bral za své a byl vnitřně klidný ohledně toho, co nastane. Nástrojem vedoucím k cíli je většinou různě intenzivní mix slova, obrazu, textu, někdy modelu a především princip elementární důvěry. V Maxičkách tomu nebylo jinak.

Jaké máte zkušenosti s řemeslnou kvalitou a prací profesí?
Zkušenosti s řemeslnou kvalitou máme různé, převážně ale pozitivní. V Maxičkách to bylo nadstandardně precizní a dobré. Stavbu prováděla děčínská firma, jejíž majitel se stavebníky v Maxičkách v podstatě sousedí.

O kolik celková cena domu přesáhla původní přání klienta – v přibližných procentech – a v jaké položce klient obvykle nejvíce podhodnocuje náklady?
Dům byl, myslím, nakonec oproti původní finanční představě, vycházející z plošných a objemových představ – standardů, zhruba o dvacet procent dražší. Bylo to způsobeno především voleným vyšším standardem jednotlivých materiálů, výrobků a aplikovaných technologií.

Na co byste u vašeho řešení tohoto projektu zvlášť poukázal?
Projekt je důsledně evoluční. Tvarem, proporcí a provozem navazujeme na naše předchůdce. Dům je tak bez problému obratem vlastní jak stavebníkům, tak sousedům a obrazu obce obecně. Lehkou subverzivnost černého pláště pak v tomto kontextu snesou i jinak konzervativně zaťaté ochranářské organizace – zde národní park České Švýcarsko.

Byla předmětem debaty s klientem i ekologická stránka stavby, například hospodaření s vodou, energetická bilance nebo provozní náklady?
Přirozená úspornost stavby podmíněná její srozumitelností, velikostí, provozem, orientací, použitými materiály a podobně je pro nás jedním ze základních nosných principů návrhu. Provozní náklady samozřejmě zajímají každého, ve standardně velkém rodinném domě postaveném dle současné, již tak přísné legislativy ale nebývají nesnesitelně vysoké.

K administrativně-marketingovým tancům kolem nízkoenergetičnosti, respektive pasivitě staveb jsem skeptický. S ekologií jakožto systémem zdravých vztahů organismů a procesů mezi nimi to podle mě souvisí velmi málo.

V Maxičkách se jímá a v zahradě s jezírkem využívá dešťová voda, topí se v kamnech – lesy jsou všude kolem – a sluneční tepelné zisky se regulují venkovními žaluziemi. Bohužel jsme též na přání stavebníka, a patrně příliš lehkovážně, cílili na „zelenou úsporám“. Celou záležitost to ale nezanedbatelně finančně zkomplikovalo – vyžadované standardy a typy výrobků, technologie a další – a ve výsledku se to nakonec ukázalo jako liché.