Jedním z témat, která v současnosti hýbou společností, je jednoznačně ekologie a udržitelnost. Poptávka po lokálních produktech stále stoupá, a to napříč nejrůznějšími odvětvími, architekturu a design nevyjímaje. Má ale smysl upřednostnit lokální materiál či produkt i ve chvíli, kdy existuje například trvanlivější varianta? To je otázka, kterou si často musejí zodpovědět nejen spotřebitelé, ale i sami výrobci. Jak to vidí šéfdesignér David Karásek, jehož firma mmcité se zabývá výrobou městského mobiliáře, se dočtete v následujícím rozhovoru.

Co pro vás osobně znamená udržitelnost?
Udržitelný produkt je pro mě takový, který mi bude dlouho sloužit, který nebudu muset brzy vyměnit za nový. Investice do takového produktu pak má smysl, a to i z ekologického hlediska. O udržitelnost, respektive chování šetrné k životnímu prostředí usilujeme již ve fázi navrhování daného produktu. To znamená, že se snažíme minimalizovat množství použitého materiálu, v maximální možné míře unifikovat jednotlivé komponenty napříč kolekcemi, ale také se samozřejmě zaměřujeme na výběr materiálu. A právě tam poslední dobou na některých trzích narážíme na, řekněme, zkratkovité uvažování.

Můžete to přiblížit?
Lidé se často domnívají, že lokální produkt je vždy udržitelnější. Pokud bychom se ale na udržitelnost dívali i z hlediska zmiňované životnosti, nemusí být lokální varianta vždy ta nejvýhodnější. Venkovní prostředí, kam navrhujeme městský mobiliář, má na kvalitu a trvanlivost použitých materiálů naprosto odlišné nároky než interiér. Tatáž lavička, koš nebo přístřešek musejí obstát v různých klimatických podmínkách – snášet mráz a zátěž sněhu, vlhkost, téměř celoroční přímé slunce a podobně –, nemluvě o vandalismu. Navíc obce, města i soukromí investoři očekávají životnost mobiliáře alespoň dvacet let. Z toho důvodu hrají v naší produkci nezastupitelnou roli „tradiční“, léty prověřené materiály jako ocel, hliník, beton a dřevo. Spousta lidí si v souvislosti s udržitelností neuvědomuje, že například námi používaný hliník je recyklovaný a v podstatě také znovu recyklovatelný. Povídání o dřevinách by vydalo možná na samostatný článek…

A právě to dřevo mě zajímá. Vím, že využíváte jak lokální dřeviny, například akát, tak ty exotické. Jaký je k tomu důvod? Předpokládám, že nejde jen o estetiku…
Dovoz surovin by vždy měl mít funkční opodstatnění, rozhodně by nemělo jít o nějaký módní rozmar. My pro své výrobky používáme jihoamerickou jatobu a kvůli tomu se nám některé trhy v podstatě uzavřely. Osobně jsem však přesvědčen – a naše dlouhodobé zkušenosti s mnoha dřevinami to potvrzují –, že tropické dřevo zatím zkrátka ve veřejném prostoru nemá konkurenci, co se jeho vlastností týče. Chápu, že existují obavy z nekontrolované těžby dřeva v oblasti amazonského pralesa a tak dále. My se ale od začátku snažíme chovat odpovědně. Nakupujeme dřevo pouze z přísně kontrolovaných zdrojů – ve většině případů jde o dřevo z ozdravného prořezu lesa. To mi ve výsledku přijde smysluplnější než „klasická“ těžba, jakou kolem sebe vídáme běžně, kdy najednou zmizí kus lesa a objeví se mýtina. Jatoba, se kterou pracujeme, má certifikaci FSC, což znamená, že každý kmen má něco jako svůj rodný list. Díky tomu jsme schopni dohledat přesné místo jeho těžby.

V čem jsou tedy přednosti této dřeviny například ve srovnání se zmiňovaným akátem, borovicí či dalšími lokálními dřevinami?
Tropické dřeviny jsou obecně velmi tvrdé a jatoba je ve venkovních podmínkách velice odolná. Není tolik náchylná k praskání, kroucení, vzniku plísní a podobně. Vydrží tedy násobně déle.

Další její předností je její výtěžnost. Vzhledem k tomu, že tento strom má rovný, široký kmen, navíc minimálně sukovitý, dokážeme z něj pro naše účely vytěžit maximum dřeva. Ze spousty lokálních dřevin je naopak velké množství odpadu. Máme spočítáno, že na tentýž objem mobiliáře, který by měl venku vydržet dvacet let a na který spotřebujeme jeden kmen jatoby, bychom spotřebovali přibližně dva kmeny akátu, či dokonce čtyři kmeny borovice.

Také bych rád zmínil, že jatoba se po vytěžení splavuje přímo po řece, takže její přesun má v této fázi v podstatě nulové emise. V Česku se dřevo z místa těžby na pilu převáží většinou na kamionech a poté na nich putuje i někam dál… Navíc se snažíme omezit transport na minimum. I z toho důvodu jsme například zkrátili cestu na některé trhy tak, že jsme přímo v Brazílii a Mexiku založili vlastní výrobní prostory. Rovněž můžu říct, že naši brazilští kolegové jsou velcí zastánci ochrany životního prostředí. Těžba dřeva je pro ně sice obživa, zároveň ale nechtějí bohatství vlastní země, potažmo celé planety, zničit.

Na trhu se objevují stále nové materiály. Angažujete se i vy v oblasti jejich vývoje?
Samozřejmě. S novými materiály experimentujeme už mnoho let. Nabízíme například materiál Resysta, který je opticky i hapticky velmi podobný dřevu, ale netrpí nedostatky zejména lokálních dřevin, jako jsou plísně, praskání, stárnutí – ačkoli já osobně mám patinu přirozeně stárnoucího dřeva rád. Resysta je tvořena rýžovými slupkami, solí a minerálním olejem (60 % rýžové slupky, 22 % sůl, 18 % olej, pozn. red.). Také rozvíjíme oblast takzvaného termodřeva, díky čemuž můžeme upravovat vlastnosti lokálních dřevin tak, aby se co nejvíce podobaly těm tropickým. Termicky upravené dřeviny se ale dají bohužel použít jen na určité typy profilů. Také momentálně pracujeme i na další úpravě dřeva, o té ale zatím nemohu prozradit více.

mmcité
www.mmcite.com