Rozhovor s architektem Petrem Stolínem o jeho tvorbě, plastu a proslulých Zen-Houses vznikal těsně před dokončením mateřské školy ve Vratislavicích nad Nisou.

Na začátku devadesátých let jste pracoval v libereckém ateliéru SIAL ještě pod vedením legendárního Karla Hubáčka. Jaká to byla zkušenost?

Byť jsem u Karla Hubáčka pracoval jen krátce, bylo to pro mě nesmírně důležité. Odnesl jsem si pokoru, kterou se Hubáček vyznačoval. Byl skromný, měl krásný přístup k začínajícím architektům, byl vnímavý, a když se mi něco nepovedlo, dokázal to říct natolik citlivě a empaticky, že mi to nevzalo vítr z plachet, ale způsobilo to, že jsem projekt vylepšil. Nás, mladé kluky, vedl k tomu, abychom věc dotáhli do nejlepší možné podoby, jaké jsme byli schopni. Oceňoval jsem to. Předtím jsem byl zaměstnán u Pavla Švancera, který byl Hubáčkovým pravým opakem.

Máte architektonické krédo, kterým se ve své tvorbě řídíte?

Říkám, že v architektuře není malých úloh. Myslím si, že každé stavbě se musí věnovat maximální úsilí, nesmí se podcenit ani zastávka autobusu. Na všem je třeba pracovat naprosto usilovně. Když jsem dělal se Zdeňkem Jiranem, se kterým jsme k sobě měli hodně blízko, vždycky jsme si říkali: „Hlavně ať to nevypadá jako od architekta!“ To je asi naše originální krédo, kterým se dost řídím. Mám pocit, že právě v zenových domech se projevuje. Nehrajeme si na nablýskanou architekturu, nepoužíváme noblesní materiály, sofistikované architektonické detaily. Snažíme se, aby to byla velice kvalitní architektura, ale aby to na první pohled vůbec nevypadalo, že je to nové, promyšlené: to by se mělo zjevit až ve druhém plánu. Laika třeba nenapadne, že by to mohlo být dobré, ale odborník pozná, že to tam je. Důsledně se řídím obyčejností.

Můžete mi to přiblížit na konkrétním případu?

Vezměte si Hubáčkův vlastní dům, který vypadá jako malý paneláček a pro lidi neznalých souvislostí může být zdrojem posměchu. Co na tom je? Vždyť to bych uměl taky. Jenže by to nedokázali, protože tato stavba řeší problém minimálního rodinného domu, který se může postavit za nízké náklady.

Když říkáte, že nechcete, aby dům vypadal jako od architekta, mám to brát tak, že k profesi, již úspěšně reprezentuje, jste v podstatě skeptický?

Architektuře věřím. Mám k ní obrovskou úctu! Nechci, aby byla mizerná, naopak, chci, aby byla kvalitní a zároveň obyčejná, aby šla nenápadnou cestou. Neměla by podléhat módnosti, což by mělo vést k tomu, že bude umět stárnout, aniž by to bylo patrné. Někdy říkám studentům, aby zkoušeli navrhnout dům tak, aby lidé nepoznali, že jde o novostavbu, a začali ji tak vnímat třeba až s odstupem času. Odpovídá to i mému přístupu k navrhování. Pokaždé prožívám obavy, jako bych dělal svoji práci poprvé, bez předchozích zkušeností. Možná mám některé věci – jako prostorové vnímání – zažité, ale jinak se ocitám se vším všudy na začátku. Rutina mě nezajímá, bráním se jí. Šunrjú Suzuki napsal knihu Zenová mysl, mysl začátečníka a v ní vysvětluje, že když se člověk řídí zenovým učením, začíná vždycky znova, jako by byl úplný začátečník, se zanícením a touhou, které jsou s touto pozicí spojeny.

Vyznáváte zen?

Jenom okrajově, nemám ambice být zenovým mistrem, ale myšlenky, které reprezentuje, jsou mi hodně blízké.

PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?