Vše

Radek Ondruch: Přijímáme riziko a odpovědnost


Radek Ondruch, generální ředitel společnosti Taros Nova. Foto Michael Tomeš
Připravil Martin Verner, 1.9.2023
Foto kolektiv autorů
1302 vidělo         3 se líbí




Taros Nova je projekčně-konstrukční ateliér, který projektuje a zároveň realizuje stavby mnoha typů i rozměrů. Byl založen v roce 2000, tedy téměř před pětadvaceti lety. Sídlí v malebném prostředí Valašska v Rožnově pod Radhoštěm a stálý tým se skládá z dvaceti až pětadvaceti zaměstnanců. Má tři hlavní divize – konstrukční, obchodní a vedení stavby – a funguje jako společnost „Design & Build“. Mezi nejvýznamnější stavby, které Taros Nova realizovala, patří první excentrická Stezka v oblacích na Dolní Moravě (2015), rozsáhlý sportovní areál X-Bionic Sphere v Šamoríně, jehož výstavba probíhala mezi lety 2014 a 2019, atletická hala v ostravských Vítkovicích (2015) nebo nejdelší visutá lávka pro pěší na světě Sky Bridge 721 (2022). Momentálně se firma podílí například na realizaci BUDEX HUB, čtyřpodlažní administrativní dřevostavby, která bude dokončena v letošním roce.


Počtem zaměstnanců nepatříte k „mamutím“ firmám. Někdy je však potřeba řídit větší tým – kolik pracovníků umíte, řekněme, koordinovat?
U velkých zakázek jsme zvyklí pracovat v šedesáti až sto lidech. Důležité ale je, že máme stabilní partnery. Nejde nám o to, abychom chrlili „tuny a kubíky“, ale aby všichni naši dodavatelé materiálů a služeb, kteří se na projektu podílejí, byli schopni realizovat to, co vyprojektujeme. Jde nám o tvořivou práci a k ní potřebujete skutečné partnery.


Specializujete se na nějaký typ stavění?
Pokud se nejprve mohu vrátit do dávné minulosti, sám jsem prošel zkušeností manuální práce. Šest let jsem pracoval pro rožnovskou firmu zabývající se lepenými dřevěnými konstrukcemi. Tam jsem načerpal řemeslnou praxi, ale také dovednost lidské komunikace na všech úrovních. Posléze jsem si uvědomil, že veškerá stavební činnost začíná u projekce. Vytvořil jsem si tedy silný projekční tým, který umí pracovat se dřevem, betonem i ocelí. V počátcích naší firmy jsme dělali hlavně dřevěné lepené konstrukce převážně halových objektů, zastřešování například akvaparků a podobné realizace, ale od té doby jsme ušli kus cesty a v posledních letech jsme se zaměřili na atypické stavby, konstrukce velkých rozpětí nebo vysoké věže, tedy komplikované projekty vyžadující hluboké znalosti, zkušenosti, profesionalitu a nasazení. Říkáme jim „výzvy“, protože po konstrukční, statické, realizační, ale i lidské stránce pro nás skutečnými výzvami jsou. Za opravdu důležité považuji především propojení projekční části činnosti s realizační.



Stezka v oblacích, Dolní Morava, autor Zdeněk Fránek, 2015. Foto BoysPlayNice


Spolupracujete rádi s architekty?
Býváme oslovováni různě. Když ale spolupracujeme s architektem, nejprve s ním probíráme reálnost projektu, vizuálnost, proveditelnost, a nikoli jen cenovou stránku věci, protože konstrukce by měla mít především duši. V opačném případě to nedává smysl ani architektovi, ani nám. Ne vždy je rozhodující jen cena, ale ve smyslu konstrukčním chceme tvořit společně s architektem a také investorem.


Do jaké míry je pak dílo projektem vaším, respektive architektovým?
My se nestavíme do role architekta, naši spolupráci považujeme v rámci tvorby díla za partnerství. Ale u staveb, jako jsou například věže, převažuje „konstruktéřina“. Například u Fránkovy Stezky v oblacích na Dolní Moravě dává linka architekta stavbě smysl a náboj. Jak ale konstruktér uchopí nápad konstrukčně, záleží do značné míry na něm. Například vymyslí, jak budou vypadat spoje nebo jak dodrží křivku. V takovém případě je podíl konstruktéra zhruba sedmdesátiprocentní. Stále však jde o partnerství. Myšlenku a duši dává návrhu architekt.


Spolupracujete s některými architekty opakovaně?
Budu-li se držet zmiňovaných „výzev“, několikrát jsme spolupracovali například se Zdeňkem Fránkem, ať už to byla zmiňovaná Stezka v oblacích na Dolní Moravě, věž Čajka v oblakoch ve slovenských Bojnicích (2018, pozn. red.), nebo zatím poslední Sky Walk ve Świeradówě-Zdróji (2021, pozn. red.), kousek za hranicemi s Polskem. Opakovaně pracujeme ale i s mnoha dalšími architekty.


U stavebně složitých konstrukcí do hry vstupují také předpisy, certifikace a podobné záležitosti, na něž si architekti často stěžují. Jakými postupy řešíte nestandardní požadavky?
U atypických staveb, jako jsou mosty, „stezky v oblacích“ a podobně, je to dost složité. Hodně projektů, které za námi stojí, se rodilo spontánně, byly pro nás nové, a ačkoli to bude znít jako protimluv, vznikaly prakticky „bez projektu“. Průběh je často takový, že se současně některé díly teprve projektují, jiné se vyrábějí a některé se dokonce už stavějí. A k tomu musíme držet stanovenou cenu. Ve stavebnictví je to asi dost neobvyklý postup. S jistou nadsázkou mohu říct, že nevím o jiné firmě než o té naší, která by se chtěla účastnit tak složitých procesů s vysokou mírou rizika.



Městská plavecká hala, Louny, autor dkarchitekti, 2020. Foto BoysPlayNice


Znám případy, kdy se architekt dostane do bludného kruhu, po jehož obvodu rotuje nestandardní návrh, požadavek na certifikaci, nemožnost ji dodat, protože jde o atypický originál, a firma, která bez vítězného tendru nechce díl k požadované certifikaci vyrobit, protože by musela investovat vlastní práci a potažmo peníze bez jistého výsledku. Jak se k tomuto problému stavíte vy?
V procesu standardního stavebnictví žádná firma takový risk, tedy že půjde cestou nestandardní certifikace, v životě nepodstoupí. Když jsme u takového návrhu my, považujeme ho za vlastní riziko. Pokud chceme být konstruktéři, kteří se nebojí výzev a chtějí se s nimi poprat, musíme riziko přijmout. I za cenu, že půjdeme do nových, nevyzkoušených věcí, u nichž teprve čas ukáže, jak budou fungovat. Je pravda, že pro firmu může být takový postup zkázonosný, ale kdyby chtěl člověk pracovat jen s tím, co již certifikaci má, žádné jiné – nové a krásné – objekty by nemohly vzniknout. Druhá možnost je, že si na prototyp uděláme certifikaci sami. Třetí možnost neexistuje.


Když srovnáte situaci na českém a zahraničním stavebním trhu, vidíte nějaký zásadní rozdíl, který napomáhá stavební produkci nebo ji naopak komplikuje?
Naše firma měla prozatím možnost působit na českém, slovenském, polském a švédském stavebním trhu. Napadá mě srovnání se Švédskem. Když jsme v roce 2012 přijali zakázku na realizaci administrativní budovy KI Aula Medica ve Stockholmu, kde jsme participovali na stavbě její části, v níž se předávají Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství, byla to naše první zahraniční zkušenost. Zásadním překvapením bylo už jen výběrové řízení na subdodavatele. Ukázalo se, že důležitější než nabízená cena je seznámit se s ním jako se svým budoucím partnerem. Prověřovali si nás především po lidské stránce, jestli jsme schopni zvládnout zakázku i mentálně. Všechno se řešilo v poklidu, ke každému odbornému aspektu se vyjadřovali dva až tři odborníci, proti mně a kolegovi tam sedělo třicet lidí. Nám to tehdy připadalo divné. Jim zase připadalo divné, že jsme nějací „supermani na všecko“. Vedli s námi dialog, ptali se na detaily, jak máme věci dořešeny, jak budeme postupovat, když vznikne problém, ale i na to, jak nám mohou pomoci. A nakonec pochopíte, že tahle precizní příprava vede k tomu, že lidé nemusejí dělat přesčasy a pracovat o víkendech, že stavbyvedoucí nesedí v buňce bez pořádného zázemí a tak dále. A když se vrátíte do Česka, jste tímhle nakaženi a snažíte se tuhle filozofii a své zkušenosti aplikovat i tady.


A daří se to?
Domnívám se, že problém vždycky spočívá v lidech. Jde to těžko, ale po letech vidím přece jen pozitivní posun.


Možná by člověk v Česku řekl, že když proti vám sedí třicítka lidí, jde o strašlivou byrokracii. Není to tak?
Není. Když se totiž možné problémy vyřeší včas, obrousí se následná nedorozumění. My tady chceme všechno hned, rychle a nepřemýšlíme o důsledcích.


Kterou věc byste v rámci stavebního trhu rád změnil jako první?
Přál bych si, aby se firmy a klienti naučili říkat, co přesně chtějí. Aby s námi mluvili přímo a neztráceli čas osočováním, hledáním „bočních“ cest. Jsem zvyklý na to, že když si podáme ruku, jsme parťáci.


Mluvíte tedy především o etickém rozměru. Podání ruky je pro vás víc než smlouva?
Ano. Smlouva má sloužit pouze k tomu, aby se bylo o co opřít, když vzniknou problémy, a nikoli k tomu, aby mě její znění už předem zahnalo do kouta a udělalo ze mě méněcenného partnera. Jako rovnocenný partner pro vás totiž udělám maximum a vy budete o to spokojenější.



Atletická hala Vítkovice Aréna, Ostrava-Vítkovice, 2015, autor CHVÁLEK ATELIÉR. Foto Jan Zavadil


Na vašich stručných webových stránkách jsem v těch několika bodech zahlédl slova o fair play. To je u stavební firmy docela nečekané vymezení.
Naše filozofie je stejná už od začátku. Fair play nám pomůže klienty protřídit. Práce nás musí bavit, a kdyby to tak nebylo, nevím, jestli by nás uspokojila jen černá čísla. Jsem rád, když se na nás někdo obrátí s konstrukční výzvou a můj manšaft řekne, jdeme do toho. Uvědomuji si, že osobně jsem často šťastnější u menších staveb. A naopak nevidím smysl v putování od jedné stavby ke druhé a v pouhém počítání finančního výsledku. To je moc jednoduché a nemotivuje mě to.


Cítí to tak i vaši zaměstnanci?
Po čase to vždycky pochopí. Jakmile se odmítnete učit nové věci, nevybudujete značku. Profesně se neposunete a děláte stavby jako na pásu v automobilovém průmyslu. To nedává žádný smysl. A i když vidím, že pro lidi je to někdy složité, jsem šťastný, že jádro mého týmu za mnou pořád stojí. To pro mě znamená víc než jakákoli stavba.


Pojďme se podívat na materiál, kterým je dřevo. V současnosti se hodně pracuje s lepenými vazníky, CLT panely, sendviči a podobnými prefabrikáty. Máte v práci se dřevem jako firma nějaké plány?
Dřevo zažívá na trhu jakýsi boom. Z různých důvodů se na této vlně veze spousta lidí a firem. S tím také souvisí tlak na normy. My ale chceme zužitkovávat všechny zkušenosti, které jsme nečerpali při práci nejen se dřevem, ale i s betonem nebo ocelí.


Konstatování, že prožíváme boom stavění ze dřeva, s sebou nese trochu pejorativní označení jakési módy. Ale souhlasil byste s tím, že příznivá, tedy velmi nízká uhlíková stopa, a obnovitelnost zdroje je i tak celkem dobrá zpráva?
To ano, ale vždycky je dobré doříct, co si klient pod termínem dřevostavba představuje. Třeba nám navrhne stavbu z CLT panelů, čímž myslím všeobecně typ dřevěných panelů z křížem vrstveného masivního dřeva. Ale všechno se z nich postavit nedá. Nejdřív se musím zamyslet, jestli například čtyřpatrová budova z CLT panelů je ekonomická a jestli je opravdu nutné použít CLT panely, když budu muset přidat třeba ze statických důvodů další souvrství. Anebo jestli nebude lepší dřevěné systémy zkombinovat, či dokonce částečně použít beton, i když vznikne hybrid. Jsem zastáncem toho, že věci mají mít smysl. Nechci se vézt na žádné vlně. Ani na vlně dodavatele. Chci být svobodný konstruktér.


Co myslíte „vlnou dodavatele“?
My jako firma jsme partnerem pro investora nebo pro architekta a musíme se k nim chovat zodpovědně. A musíme je seznámit se všemi riziky zakázky, stejně jako s možnými variantami, které jsou k dispozici jak z hlediska konstrukčního, tak materiálového a cenového.



Sky Bridge 721, Dolní Morava, autor Taros Nova, 2022. Foto Martin Wawrzyczek


Ruku v ruce s jakoukoli stavbou jde i následná údržba. Ne každý si na začátku uvědomuje, že může jít o trvalé, a tudíž dosti značné náklady. Upozorňujete klienty na tento aspekt?
Ano, a zvlášť když některé věci u dřevostaveb jsou neodzkoušené a jsou teprve v plenkách. Rizika tu jsou. A to nemluvím jen o pojišťovnách a požárních předpisech, ale i o tom, že lidé u nás zatím nejsou zvyklí v nových dřevostavbách žít.


Co si pod tím lze představit?
Normy, požární předpisy a kupříkladu statika jsou jedna věc. Ale to, co má přímý a setrvalý vliv na život lidí v dřevostavbách, je akustika. Je jiné žít v dřevostavbě než žít ve zděném domě nebo bytě. Je důležité mít vyřešený hluk. Může se stát, že lidé budou mít problém s průzvučností. Vzpomeňte si na umakartová jádra v panelácích. Na tyto aspekty je nutné pamatovat už v projektu. A i proto mi třeba začíná dávat větší smysl zmiňovaný konstrukční hybrid.


Co je největším akustickým nebezpečím?
Třeba to, když není vhodně navržena skladba stěn a stropů, pokud se zásuvky neumísťují tak, jak mají… V dřevostavbě je spousta návazností, které mohou přenášet zvuk, a je nutné na to myslet. Je úkolem projekční firmy, aby to ty, kteří se dřevostavbou nemají zkušenost, naučila.


Vidíte, čekal bych kritiku požárních a dalších předpisů, ale překvapil jste mě.
Požární předpisy se dají vyřešit správným inženýrským postupem. Ale když se nebudete věnovat odstranění hluku, může být soužití lidí problémové. Každý developer si přeje, abychom mu odevzdali pokud možno bezúdržbovou stavbu. Ale pokud tato rizika nezná, mohou ho následné reklamace zaskočit. Nejde o to, uživatele nebo developery od dřevostaveb odradit, ale je nutné na tyto věci dbát, mluvit o nich. Být zodpovědný.


Jak vysokou stavbu ze dřeva jste dnes schopni postavit?
Podle současných norem čtyřpodlažní. Ale když zvolíme hybridní konstrukci nebo vhodný systém, výška může být neomezená. Záleží jen na schopnostech a umu konstruktéra, ale i odvaze všech zúčastněných, architektem počínaje a investorem konče. Tak proč čekat na normy? Proč nestavět? Pojďme chtít. Vytvořme symbiózu všech, rovinu, správnou souslednost. A pak všechno půjde.


Taros Nova
www.taros-nova.cz






FacebookSdílet
Líbil se vám článek? Nemusíte dávat like, dejte nám
o tom vědět kliknutím na ikonku srdce.



Podobné články







< zpět na přehled článků