Rozhovor s Mirko Baumem, českým architektem žijícím od roku 1974 v Německu, bývalým členem tzv. Školky proslulého libereckého SIAL. Vedle architektonické praxe, kterou v posledních letech sdílel s Davidem Barošem, také aktivně přednáší a je emeritním profesorem technické univerzity v Cáchách.

Mirko, jste znám jako „mašinista“. Co tento pojem vlastně znamená?

Mašnismus jako terminus technicus je vlastně pojmem dějin umění. Konkrétně se jedná o malbu inspirovanou strojem, ke které se po první světové válce hlásili umělci tzv. période mécanique, jako kupříkladu Fernand Léger, Francis Picabia nebo Marcel Duchamp. Kdo tento pojem uvedl do souvislosti s architekturou Školky, se dá dnes jen těžko rekapitulovat. Jedná se pravděpodobně o pomyslnou spojnici našeho tehdejšího technoidního pábení s Hubáčkovou věží na Jestědu. Ta ale s naším v podstatě romantickým „mašinismem“ má jen málo společného. V případě Hubáčkovy věže se jedná spíš o architekturu jakéhosi technologického determinismu, tedy o architekturu, u níž nejde o romantickou interpretaci stroje, o pouhé přejímání strojových forem, ale o stroj sám, o stroj jako produkt vyspělé technologie. To nás tenkrát samozřejmě přitahovalo a inspirovalo, ale k tomu, abychom to ovládali, jsme měli ještě hodně daleko.

Jaké je vaše nejoblíbenější technické dílo, respektive dílo, které vás zásadně ovlivnilo?

Na tyhle otázky se špatně odpovídá. Bylo toho totiž víc. Na gymnáziu v Mladé Boleslavi jsme měli předmět, který se jmenoval základy výroby. Chodili jsme jeden den v týdnu dělat do Škodovky a prošli během roku celou výrobou, od slévárny až po lakovnu. Hodně jsem se tam tehdy naučil a dodnes z toho těžím.

Později, v době Školky, to byla především letadla. Vojenskou službu jsem si z poloviny odkroutil na vojenském letišti v Bechyni. Létaly tam Migy 21, a zatímco všichni kolem nadávali na kravál, já jsem se té hudby nemohl nasytit. Noční start s přídavným spalováním je pro mne něco strhujícího a nekompromisního. Když jsme 27. 12. 2014 zvedali v Jaroměři náš most, létal nad ním vojenský gripen a přídavným spalováním právě nešetřil. Urcitě tam nebyl kvůli nám, ale byl jsem rád, že tam byl. Bylo v tom cosi symbolického.

Dnes to jsou především inženýrské stavby prvního průmyslového období. Hlavně ty úplně rané jako Coalbrookdale Bridge v Anglii nebo pařížský Pont des Arts. V té jejich křehké konstrukci a koneckonců i jisté tápavé nešikovnosti je velká dávka poezie. Dodnes rád studuji plány z té doby a obdivuji nejen jejich krásu, ale i schopnost tehdejších inženýrů vtěsnat maximum technickych informací do komprimované a esteticky kultivované šifry. Dnes se už takhle bohužel nekreslí. Výjimkou je snad jen David Baroš, který tímto způsobem a do úplně posledního šroubu nakreslil náš hradecký most (lávka pro pěší a cyklisty přes Orlici, Hradec Králové, 2012, pozn. red.).

Osobnosti z tehdejšího SIAL, kde jste také působil, mají na současnou českou architekturu velký a pozitivní vliv. Čím to je?

Myslím, že je to tím, že v dusné době takzvané normalizace dělali něco, co zdánlivě vůbec dělat nešlo. Byl v tom jakýsi vzdor a vůle ukázat těm neostalinistickým mamelukům, že svými „spřátelenými“ tanky ještě nepřeválcovali úplně všechno. Martin Luther chtěl v předvečer konce světa zasadit strom, Hubáček postavil Ještěd a začal se věnovat navíjenému laminátu. Patrman konstruoval svůj inovativní tlumič kmitů, dokončoval se liberecký obchoďák, stavěl se Máj (tenkrát ješte obchodní dům 02), Eisler projektoval telekomunikační systém Radoom a Vokáč se Zavřelem Sněžku. Dělalo se víceméně zadarmo, o to však s větší vervou. Zatímco v celé zemi panovala letargie a hřbitovní ticho, v SIAL a ve Školce se nadšeně pracovalo. Školka nadto ještě vedla veselý život, hostila návštěvy z „problematické ciziny“ a poskytovala prostor nekonformním uměleckým akcím.

To ale šlo jen po dobu asi tak čtyř až pěti let, kdy politické rozhodování ještě zčásti ovládali lidé z přednormalizační éry. I ti však jednoho dne odešli do vrátnic a kotelen, takže jednoho dne znormalizovali i nás a začala emigrace.

Vedle projektování hraje významnou roli také vaše pedagogická činnost na univerzitě RWTH v Cáchách. Jak jste se k učení vlastně dostal a co pro vás znamená?

PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?