Voděrádky, malá obec pár kilometrů za Prahou, se staly v pražské bublině již jistým pojmem. Je jím přeneseně myšlen areál firmy AVT Group, jenž je zároveň kulturním centrem. Zakladateli jsou manželé Petr a Dita Vlčkovi, kteří si při budování objektů vznikajících na bývalé skládce odpadu nechávají radit od architektů. Alfou a omegou je recyklace a zodpovědná práce s energiemi, ale také drobné hospodaření. O ideovém pozadí záměru hovořil s Petrem Vlčkem architekt Petr Hájek, jenž se na díle už tři roky spoluautorsky podílí.

Petr Hájek: Když se mluví o energiích ve stavebnictví, bývá téma často redukováno na zateplení fasády a kvalitní okna. To je ovšem jen část problému. Pro mě je energie mnohem širší pojem. Je to třeba energie uložená do materiálů a věcí, jež předčasně vyhazujeme. Nebo například energie, kterou musíme použít na to, aby uvnitř budovy bylo nejen teplo, ale současně i zdravé prostředí. Čerstvý venkovní vzduch se dnes musí upravovat a předehřívat, protože otevřít okno v zimě se podle současných předpisů nesmí. Problém je, že se vzduch při předehřívání, než ho vdechneme, v potrubích často kontaminuje plísněmi, bakteriemi a viry. Nikdo do té energetické úspory nezahrnuje náklady na alergiky a chronicky nemocné, kteří z takového prostředí onemocněli. To by se ale mělo. Připomíná mi to repliku ze hry Elegance molekuly od Petra Zelenky, již má v repertoáru Dejvické divadlo. Jde o part Donalda Rumsfelda, amerického podnikatele, politika a člena prezidentské administrativy, jenž se rozplývá nad možnostmi léků, které léčí, ale nevyléčí. Prohlásí, že je to geniální. Ještě lepší, než kdyby ho vyléčily. Nejlepší pro obchod je totiž chronicky nemocný pacient na kortikoidech. Není ani zdravý, ani mrtvý. Polystyren je takovým kortikoidem ve stavebnictví. Zmírňuje projevy chronického problému, neexistenci udržitelného zdroje energie, ale neřeší ho. A to bude mít strašidelné vedlejší účinky.

Petře, vím, že se na problém energií ve svém projektu Voděrádek, který je jakýmsi technologicko-uměleckým statkem, díváš jinak. Že ti nejde jen o nízké účty za topení a svícení. Co znamená téma energie pro tebe?

Petr Vlček: Když jsme Voděrádky koupili, přijeli jsme sem a viděli jsme obrovskou skládku věcí, ale zároveň také údolí Pitkovického potoka a svahy a duby a všechno, co tady bylo okolo, a z celého prostředí jsme cítili velkou energii. A vlastně ve stejnou chvíli jsme stavěli pro Českou zemědělskou univerzitu v Praze laboratoř internetu věcí, kde se studenti učí, jak s ním pracovat. Tehdy jsem začal uvažovat o tom, jak by se všechny věci z laboratoře daly aplikovat v ekosystému Voděrádek. Přišel jsem s myšlenkou, že po celém toku Pitkovického potoka rozmístíme množství čidel, která budou už předem avizovat, kolik k nám teče vody z několika vesnic proti proudu, nebo že budeme vyhodnocovat počasí, sluneční svit a jiné věci a vlastně začneme pomocí různých sond vnímat všechnu energii světa kolem nás – ať už je gravitační, ukrytá v té vodě, solární, nebo tepelná… Celý statek mám dlouhodobě vymyšlený jako energetický ekosystém. Nejen napojený na nějaké trubky, ale vlastně jako jakousi pětikorunu ležící v obrovské krajině, do níž energie přicházejí z různých stran. A pracuji na tom, abychom tam všechny energie co nejlépe využívali, zpracovávali a díky nim se tam cítili dobře. Živiny v půdě jsou také energie. Hospodaříme na svých pozemcích, a i když jsme technologická firma, vaříme si z vlastních brambor, vajíček, máme slepice… A samozřejmě jako dobří hospodáři a majitelé nechtěné divoké skládky, kterou jsme s budovami koupili, nic nevyhazujeme, třídíme a statečně recyklujeme.

Petr Hájek: Ano, na to se chci právě zeptat. Energii můžeš ukládat a recyklovat různými způsoby. Třeba opakovaným používáním věcí a materiálů, protože v nich je také energie, která do nich byla při výrobě vložena.

Petr Vlček: Když to řeknu úplně jednoduše, každý rok jdeme po pomyslných schodech, kde vlastně víc a víc pracujeme s energií. Na začátku to byla elementární věc. Na skládce leželo množství nějakých už vyrobených a odložených věcí. Tu se nám podařilo během dvou let celou roztřídit a věci, které bylo možné použít, jsme opravdu uplatnili jinde. Ty, jež použít nešlo, jsme se snažili co nejšetrněji zrecyklovat nebo poslat dál do systému a povedlo se nám to v podstatě se vším, co tam bylo. Dokonce z části jílu, který tam byl, jsme dokázali postavit hráz rybníka. To, co jsem si na začátku neuměl představit, se povedlo. Samozřejmě že jsme o tom hodně přemýšleli a mluvili. Někdy pomohla náhoda. Sousedovi jsem například při večeři říkal, že mám navíc dvě stě kamionů jílu, a on si ho hned vzal, protože ten jíl upotřebil. A to je na tom vlastně to nejúžasnější. Nezasypali jsme tím nějaké údolí, ale vyrobili jsme základ dnes funkčního jezera. Vlastně šlo buď o to, skládku na místě co nejvíce roztřídit a materiály použít, nebo, jak říkám, „reskládkovat“. Když už jsme v těch uklizených budovách nějak začali fungovat, všechny materiály, které na nás ze skládky vypadly, jsme začali integrovat a zazdívat a vlastně z nich stavět. To byl ten první schod, jejž jsme dokázali zdolat.

Zajímá vás, jak Petr Vlček získává energii pro vytápění, jak využívá energii vody a co je například gravitační elektrárna? Jako náš předplatitel se můžete přihlásit a pokračovat ve čtení. Celý text najdete také v časopise INTRO SPECIÁL – ENERGIE, kde si rovněž můžete přečíst rozhovory s Winym Maasem, Václavem Dejčmarem, Asyou Ilgün, Pavolem Paňákem a Janem Lukačevičem a články věnované dalším realizacím spojeným s tématem energie.

PRÉMIOVÝ ČLÁNEK

Chcete číst dál?