Publikovaná čísla

Druhá. Můj obdiv sklízí v Polsku dotažený úmysl vybudovat velkorysý objekt k uchování odkazu divadelního režiséra a teoretika Tadeusze Kantora. Je to v INTRU už druhý příklad kulturní vyspělosti polské společnosti, která dokáže postavit takové stavby. Mám na mysli Shakespearovské divadlo v Gdaňsku (viz INTRO 3/2017) a nyní Cricotéku v Krakově. Uvědomuji si, že k sousedům se vždycky kouká líp, ale nepanuje na našem dvorečku tak silná zatuchlost a nepřejícnost, že nic takového není možné? Přesto si říkám, že když zprostředkujeme příklad…

A třetí. Někdy se stane, že člověk se kouzlem nechtěného dobere někam, kde by se octnout nečekal. Naše dcera poslouchá muziku skupiny Slza, takže mi pořád zní v uších slogan chtít se nebát. Odhlédnu-li od povýšeného omílání vět o chytlavých popěvcích, musím obdivovat to pěkné spojení tří úplně banálních slov. Tohle téma (chtít se nebát) je možné aplikovat do spousty oblastí lidského konání, architekturu nevyjímaje. Jenže vzhledem k tomu, že slogan je nepříznakový, když si tohle řekne kdejaký kýčař nebo prolhaný zmetek, je po parádě. Znamínko plus anebo mínus mu dodává… co? Jedině mravní imperativ. A proto jako občan děkuji všem, té lehounce podpoloviční menšině, kteří se v lednu pokusili při volbě prezidenta naší země této hodnoty zastat. Nevyšlo to, však pojďme chtít se nebát…

A teď ta čtvrtá. Abychom pozvedli náš magazín o další rozměr, zařadili jsme do čísla komiks. Chtěli bychom to dělat pokaždé. Architekti- ilustrátoři, ozvěte se, posílejte pracovní story-boardy. My vám to zcenzurujeme a vydáme!

Martin Verner, šéfredaktor