Ačkoli je v současné době kámen stále více nahrazován jinými, uměle vytvořenými materiály – keramikou, umělým či technickým kamenem –, protože tyto suroviny jsou dostupnější a dají se skoro stoprocentně vyrobit podle přání klienta nebo architekta, chybí jim ona krása přírodního materiálu. Jeho struktura, kresba, ale i nedokonalosti, které k němu neodmyslitelně patří. Zkrátka, je to příroda a v tom spočívá její jedinečnost.
Formát vydání 225 × 285 mm, rozsah 144 stran
Vytištěno na nenatíraný ofsetový papír
Jazyk vydání čeština
Cena 229 Kč
EDITORIAL
Přátelé,
během příprav „kamenného“ vydání INTRA se v mém zorném poli odehrálo mnoho věcí a většina z nich, světe, div se, s nimi vůbec nesouvisela. Nebo snad jedna. Přemýšlel jsem totiž, kdy naposledy a proč jsem vzal do ruky kámen. A došel jsem k závěru, že většinou to dělám jen tehdy, když ho chci někam (od)hodit – do vody, abych zkusil žabičku, nebo do křoví, abych „nezohavil“ list sekačky při sekání trávy. Vlastníma rukama jsem z kamene nikdy nestavěl ani zídku. Moc by se mi líbila například taková, již můžete vidět na straně 102, tedy Goldsworthyho Storm King Wall. Jedinou prací, která by v mém podání snad stála za zmínku, je nedávné usazování velkého plochého nášlapného kamene před vstup do kůlny, který byl až moc vyvýšený. Kámen byl tak těžký, že jsme s ním museli manipulovat ve dvou, a i tak stěží. Když jsem zjistil, že i po usazení do připravené prohlubně vznikl nestejně vysoký nástup na kámen, respektive výstup na práh, už jsem s ním znovu raději nehýbal a dosypal jsem okolní terén, aby se kámen trochu zanořil a stupně se tím vyrovnaly.
A ony události, které s kamenem nesouvisely? Stali jsme se mistry světa v hokeji! A totálně jsme pohořeli na mistrovství Evropy ve fotbale. Jako by to byly dva zcela rozdílné světy. Asi jako dvě skupiny lidí diskutujících o nové náplni a podobě obchodního domu Máj. Jedna je zhnusena, druhá ji nepochopitelně obhajuje. Stavba ze sedmdesátých let je národní kulturní památkou od roku 2007. V roce 2024 se z této národní (!) památky stalo „centrum zábavy“ a takové ty řeči. Lesku slavnostnímu otevření dodaly takzvané celebrity. Sám za sebe jsem se v duchu omluvil Davidu Černému, když jsem pochyboval o kvalitě jeho stíhaček s křídly. Protože v porovnání s tím, co je uvnitř Máje, jde o skvostné dílo. Své hodnocení schovám za slova jednoho z diskutujících, konkrétně mně neznámého Mariana Neplechy: „Nádherná historická Praha by bez blyštivého latexového oblečku prostitutky zřejmě nebyla kompletní.“ (Zdroj: Seznam Zprávy: Nevkus, nebo lepší Praha 2.0? Čtenáři polemizují o novém Máji, 24. 6. 2024) Co by na to asi řekl můj táta, který jako důchodce v roce 1989 v Máji chvíli brigádně pracoval… V sobotu 18. listopadu 1989 jsem tam za ním přišel na oběd, do posledního patra, kde byla tehdy veřejná restaurace s tácy, a dívali jsme se okny na Národní třídu, kde už někdo před (bývalým) Sportturistem zapálil svíčky za domněle zemřelého Martina Šmída… Tam už teď záměrně ani nevkročím a doufám, že ani moje děti ne. Snažíme se je totiž s mojí ženou vést ke vkusu.
Co se ale povedlo, bylo už čtvrté setkání s vámi, čtenáři, na debatním večeru o architektuře INTRO TALKS. Opět do Voděrádek vás přišlo přibližně osmdesát a mimo jiné jsme mluvili s Petrem Hájkem o jeho práci na Císařských lázních v Karlových Varech (zevrubněji je představíme již v příštím, „kovovém“ vydání INTRA) i o nakládání se znovupoužitými materiály v architektuře. Skvělými hostiteli byli znovu manželé Vlčkovi, kteří voděrádecký areál právě tímto způsobem budují. Všem zúčastněným děkuji za jejich podíl na příjemném setkání a už teď se se spolumoderátorkou Terezou Šváchovou a vydavatelem Honzou Hejhálkem těšíme na další. Dáme vědět!
A na závěr bych chtěl vaši pozornost opět obrátit k časopisu. Mimo jiné v něm najdete dvě české chalupy klasického tvarosloví, které pracují s kamenem, a přece každá zcela jinak. Jedna ho používá jako konstrukční materiál, druhá je k němu (ke skalní stěně) jen volně přimknutá, a přesto tvoří neoddělitelný celek. Podívejte se, jak se s nimi jejich autoři vypořádali. Prostě co stránka, to kámen, takže vám přeji pěkné listování.
Martin Verner, šéfredaktor