Published issues


<>

BRICK

INTRO 23 – 2024 – MARCH

Úvodní slovo k aktuálnímu číslu, které se zaměřuje na cihly, nenapsal nikdo jiný než Michal Cihlář. Ten se již více než 40 let věnuje technice barevného linorytu, kolážím a fotografování, a jak sám říká, k cihlám si během svého života vytvořil silnou citovou vazbu.

Použití cihly je vlastně jakási hra – hra s barvou, dekorem –, jejímž výsledkem jsou rozmanité stavby, například The Arches, řada městských domů s charakteristickými oblouky, které vyrostly v Londýně na místě bývalé čerpací stanice a které navrhlo studio The DHaus Company. S barevností cihel experimentovala také architektka Lina Ghotmeh, jež se svým týmem vytvořila ateliéry módního domu Hermès ve francouzském městě Louviers.

Formát vydání 225 × 285 mm, rozsah 136 stran
Vytištěno na nenatíraný ofsetový papír
Jazyk vydání čeština
Cena 229 Kč


sold out

EDITORIAL

Přátelé,
v tomto vydání časopisu INTRO je jedna realizace, která byla sice pouze dočasnou instalací, přesto se mi moc líbí. Článek se jmenuje Typologie prostorů a najdete ho na straně 34. Autoři chvilkové intervence v areálu bývalé španělské tabákové továrny nasypali na chodník drť z cihel. Dosáhli jednotícího efektu, téměř monochromatické substance. Zároveň jsem přemýšlel, jak se po ní asi chodilo. Moc dobře nejspíš ne. Přesto to byla poslední služba, kterou rozbité cihly poskytly. Znám ale ještě jeden povrch z tohoto materiálu, téměř na prach rozdrcené cihly, jejž přímo miluji – antuku!

Antuka bývá rozemletá na částečky o velikosti od 0,05 do pěti milimetrů. Podle hrubosti ji můžete použít k různým účelům. Já mám samozřejmě na mysli antuku v podobě povrchu tenisového kurtu. Nějak se totiž stalo, že mi v dětství tenhle sport, a tudíž i oranžový antukový kurt, učaroval. A to natolik, že jsem sám začal tenis hrát. Bylo to v roce 1973, kdy Jan Kodeš zvítězil ve Wimbledonu. Sedmdesátá léta byla dobou, kdy mezinárodní daviscupová klání na štvanických dvorcích pražského 1. ČLTK (Český Lawn-Tennis Klub) přinášela do země občerstvující závan něčeho, co se silně pojilo se západní Evropou, Austrálií a Severní i Jižní Amerikou. Kdo nezažil život v tehdejší šedé, smogem prostoupené konzervě, asi opravdu nemůže chápat ten sluncem do oranžova rozpálený pocit nekonečných možností, kterými jsem se jako malý kluk rád opájel. Chtěl jsem hrát jako Kodeš, Hřebec, Newcombe, Rosewall, Orantes, Năstase a nakonec i ten Metreveli. Zaregistroval jsem už také mladičkého Borga. Když tahle tenisová esa neběhala po trávě, což bylo spíše raritní, klouzala se po antuce. Ano, to sklouznutí k míči, kdy už nebylo třeba dělat kroky, ale stačilo k úderu ladně dojet, to je pohyb typický pouze pro antuku. Zkuste se takhle sklouznout na betonovém nebo supremovém kurtu!
Nevýhodou antuky bylo, že když jste se zuli, bílé ponožky měly nad okrajem boty obtisknutý oranžový pruh, který nešel vůbec snadno vyprat. Nebo když jste upadli…, nebo když v chřípí držely ty nejjemnější částečky…, nebo když zafoukal vítr a zavířil nad vysušeným povrchem… A po skončení hry musel každý hráč zamést svoji polovinu kurtu a trochu ji pokropit z hadice, aby následující tenisté vstoupili na upravené hřiště. Tak zněla nepsaná džentlmenská dohoda. A všichni jsme se v mém tenisovém klubu museli zdravit. I to patřilo k „antukové“ kultuře. Samozřejmě že ne vždycky se všichni chovali vzorně. Pamatuji se například na zmiňovaného Rumuna Năstaseho, který jednou vztekle mrštil po rozhodčím na umpiru tenisku. Když se ho na tiskovce novinář, který to neviděl, ptal, jestli je to pravda, Rumun mu odpověděl, že na patnáct metrů se bota těžko podává…
Ano, antuka mi voní dětstvím a dobrodružstvím. Úspěchy ve sportu, který jsem hrál a především v podání skvělých tenistů sledoval. Proto jsem možná při vzpomínání na oranžové kurty trochu sentimentální. Ale když si uvědomíte, že než vznikla z jemně mleté drti ta správná antuka, byla krásnou cihlou, pak moje drobná esej vztah k tomuto vydání INTRA skutečně má.

Martin Verner, šéfredaktor

P. S. A ještě bych vás rád informoval, že jsme do časopisu včlenili novou rubriku s názvem Mimo téma. Je to jakási „divoká karta“, která nám otevírá možnost zařadit aktuální zprávu, realizaci či informovat o něčem, co se nutně neváže k materiálovému tématu vydání, ale chceme na to poukázat. V tomto čísle ji najdete na straně 110.


+read more
1/ Editorial

4/ Úvodní slovo

6/ Ateliéry Hermes

18/ ORA

26/ Čajový dům Kaomai

34/ Typologie prostorů

40/ Obranná věž lvovské citadely

48/ Průzkum budovy muzea v Hradci Králové

52/ Zahraniční inspirace

54/ Vuosaari: budova pro tepelné čerpadlo

62/ Londýnská řadovka s oblouky

72/ Dům v kašubském lese

80/ Rodinný dům v Řepích

88/ Vila v Hodkovičkách

96/ Opatrně, cihly

98/ Eladio Dieste

106/ Římská cihla na Moravě

110/ Oživení Drechslerova paláce v Budapešti

118/ Zápisky lovce domů

120/ Materiály a technologie

136/ INTRO online