Published issues


<>

STONE

INTRO 14 – 2021 – MARCH

Kámen. Stavební a dekorativní materiál, kterého se mnozí zaleknou, někteří na něj však nedají dopustit. O tom, že s kamenem nebývá práce snadná, vědí architekti své. „Je nepředvídatelný a často ukazuje svou vrtošivou povahu,“ říká polská architektka Monika Arczyńská v úvodním slově čtrnáctého vydání časopisu INTRO.

Formát vydání 230 × 295 mm, rozsah 136 stran

Vytištěno na nenatíraný ofsetový papír

Jazyk vydání čeština


sold out

EDITORIAL

INTRO se už podruhé věnuje kameni v architektuře. Symbióza kamene a člověka je odvěká, takže není divu, že o tom existuje spousta příběhů. Jeden jako by vzešel z dílny Roberta Fulghuma. (Kdo ho znáte, možná si vzpomenete na povídku Už hořela, když jsem si do ní lehal. Je o člověku, pod nímž vzplála postel, a když se ho později hasiči ptali, jak chytla, odpověděl, že neví – že už hořela, když si do ní lehal…)

Protože Fulghum byl zároveň pastor, některé jeho příběhy jsou poněkud kazatelské, i když rozhodně nepostrádají vtip. Ze stejného pastorálního ranku je jiný příběh, který si pamatuji už dlouho. Je o kamínku. Žil mladý muž, krejčí, ne zrovna šťastný, dvakrát se mu nedařilo ani v práci, ani v lásce. Jednou položil na první schod ke svému domku malý oblázek. Večer sedával na terase, díval se na něj a představoval si, že kámen má kouzelnou moc a přinese mu štěstí. Protože přes den byl ale pilný, postupně se mu začalo v dílně dařit, založil firmu, k jeho dveřím přišla dívka a tak dále. Dostal armádní zakázku na vojenské barety, se ženou přivedli na svět dvě děti. Ale oblázek zůstával střežen stále na svém místě. Děti, když si s ním pohrály, musely ho vrátit zpátky, pošťák překročit, návštěvy obejít. Ten člověk nalezl štěstí jistě díky své šikovnosti, píli a povaze, ale symbolem toho se mu stal kámen. A i když mu pak žena zemřela a firmu prodal, neměl pocit, že je nešťastný jako v životě „před oblázkem“. Odešel smířený. Syn s dcerou mu ten kamínek položili na hrob.



Odvolávat se na analogii s texty Roberta Fulghuma je nejspíš troufalé, takhle zkrácený příběh postrádá jak literární kvalitu, tak lépe poeticky zaobalený didaktismus a vyznívá snad až barvotiskově. Někdo bude možná poukazovat na slabiny magického myšlení, jiný na přílišné zjednodušení, na výmysl, jako v těch připitomělých zvěstovatelských oběžnících dříve psaných na papír, dnes do mailu – když tento dopis nepošleš dalším třem lidem, postihne tě neštěstí…



Faktem ovšem je, že loni si naše sotva jedenáctiletá dcera strašně moc přála, aby ji přijali na gymnázium a aby si tam našla nové kamarádky. Jedno ráno, ještě než se jí to podařilo, jsem ji šel vzbudit, sedl si k ní na postel a zrak mi padl na malý osamocený oblázek na terase před oknem. Jak se tam vzal, ptal jsem se. No, dala jsem si ho tam, aby mě chránil, odpověděla. Přinesla jsem si ho, jak jsme byli u Nižboru v lese. Kámen.

Martin Verner


+read more
1/ Editorial

4/ Úvodní slovo

6/ Nebe pod Berlínem

14/ Max Dudler

20/ The Corner v Bratislavě

28/ Horizontální fasáda města

32/ V krajině Kumburka

40/ Dům v kameni

48/ Zahraniční inspirace

50/ Vinařství Delas Frères

60/ Tokajské vinařství Füleky

68/ Nová doba kamenná

72/ Ambivalentná krása dátovej esencie prírody

76/ Dům Calixto

84/ Brutálně jemná žula rezidence Armadale

90/ Portugalský holubník

96/ Park paměti v Osvětimi

102/ Kámen v architektuře osmdesátých let

108/ Vápenka v Krušných horách

114/ Kulturní prostor Cava Arcari

118/ Architektura bez fasády

122/ Zápisky lovce domů

124/ Materiály a technologie

136/ Ohlédnutí