Published issues


<>

BRICK

INTRO 13 – 2020 – OCTOBER

INTRO 13 se po několika letech opět zaměřilo na jeden z nejtradičnějších materiálů, jakým je cihla. Výrobní technologie se však posouvají mílovými kroky kupředu, a tak je i tento produkt neustále inovován, bere na sebe někdy i méně obvyklou podobu, stává se součástí supermoderních projektů a nepřestává překvapovat svými vlastnostmi a širokým uplatněním.

Formát vydání 230 × 295 mm, rozsah 136 stran

Vytištěno na nenatíraný ofsetový papír

Jazyk vydání čeština


sold out

EDITORIAL

INTRO znovu po třech letech představuje cihlu. Jde tedy o jakýsi refrén, opakování téhož tématu. Cihla je stavebním materiálem vyznačujícím se takovou kvalitou, že rozmanitost jejího užití je téměř nekonečná. Cihla umí nést kabát z omítky, umí být režná, snese přiseknutí, postavení na štorc, zaklenutí do klenby, vyrovná se do určité míry s vlhkostí i pražením slunce. S nelibostí pohlíží snad jen na faleš v podobě cihelných obkladů, jež nemají hloubku větší než po lepidlo. Je to takový make-up, přifouknuté rty, dekor.

Člověk je někdy cihle podobný. I on občas spočívá v nazdobené kompozici. A najednou tohle. Virus. Jisté je, že rok 2020 smazal téměř veškeré kulturní a náboženské představy o vyvolenosti křesťanů nebo mohamedánů, Semitů či árijců. Smetl kastovní a ekonomické rozvrstvení. Oklepal umělý balast jako vodní kámen z trubek, ohlodal pýchu na kost. Nemoc kosila ženy i muže, gender negender. Suchozemci se nedostali k moři, mořské panny do Prahy. Dopad byl globální, ekonomiky se hroutily, režimy otřásaly, nejmocnější muži a ženy zeměkoule uléhali na jednotky intenzivní péče, a přitom ani zdaleka nešlo a nejde o žádný mor.

Na druhou stranu, přistřižená křídla umožnila mnohým obrátit se do nitra vlastní hlavy. Anebo se vydat do přírody, vylézt na kopec. Já jsem měl teď v říjnu díky Ondřeji Kobzovi dokonce možnost vystoupat po 289 schodech na nejvyšší věž katedrály svatého Víta na Pražském hradě. A tam pod největším zvonem Zikmund, ulitým roku 1549, trochu kontemplovat (ve dvoumetrových rozestupech, pochopitelně) a slyšet pár středověkých písní. Zpíval je Luboš Pospíšil a někteří se k němu přidali v místě refrénu – to je to místo, co se opakuje, řekl. Pod šestnáctitunovým zvonem, na návrší, které je po staletí symbolem české státnosti, nebylo těžké si uvědomit, jak nejen INTRO s cihlou, ale celá lidská historie vykazuje prvky refrénu. To samé znovu a znovu. Když se to nezvrtne, je to nadějné.

Martin Verner




+read more
1/ Editorial

4/ Úvodní slovo

8/ Ze sklárny kulturním domem

18/ Dům v ruině

28/ Ladislav Lábus

36/ Knihovna v Hrádku nad Nisou

42/ Zahraniční inspirace

44/ Tkaná fasáda De Lakenhal

54/ Scéna z cihel Can Sau

60/ Sociální bydlení v Paříži

68/ Rudy dom

76/ Dom V

84/ Radnice pro Prahu 7

92/ Cihelný ellement

96/ Kaple sv. Bernarda

102/ Vidět dům v hlavě

106/ Cihelný most na ostrov Portz

110/ Ornament není zločin

116/ Zápisky lovce domů

118/ Materiály a technologie

136/ Ohlédnutí